Pandemie málem zničila moji firmu, kterou jsem budoval 30 let. Místo bankrotu jsem zvolil reorganizaci. Díky odborníkům a jasnému plánu se nám podařilo přežít a vrátit se zpátky.

Ten moment si vybavuju naprosto přesně. Seděl jsem v kanceláři, všude kolem mě byly faktury a výkazy. Čísla mluvila jasně: Končíme.

Pandemie nám zavřela obchody, zákazníci zůstali doma. Za pár měsíců jsme přišli o desítky milionů tržeb.

Třicet let práce, budování značky, vztahů, důvěry – a najednou to všechno viselo na vlásku.

„Nechci, aby to takhle skončilo,“ řekl jsem si tehdy. Věděl jsem, kolik značek už krize pohřbila. Ale taky jsem věděl, že to prostě nemůžu vzdát.

Nová situace, nové pojmy

Takové situaci jsem čelil poprvé v životě. Krizové řízení. Bankrot. Úpadek. Najednou jsem začal řešit termíny, o kterých jsem předtím snad ani neslyšel.

Nevěděl jsem, jaký je rozdíl mezi reorganizací a konkursem. Jestli je vůbec možné podnik v insolvenci zachránit. A za jakých podmínek by mi mohl zůstat.

Ponořil jsem se do insolvenčního zákona, ale moudrý jsem z toho nebyl.

Štěstí v neštěstí – našel jsem ty správné lidi

Kamarádův syn naštěstí chodil na vysokou školu s ekonomickým zaměřením a navštěvoval kurzy věnované řešení krizových situací v podniku. Přednášeli tam externisté, kteří na konkrétních příkladech ukazovali, jak se dá firma v krizi zachránit.

Poprosil jsem o kontakt a obrátil jsem se na ně. Ukázalo se to jako nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohl udělat.

Experti mi otevřeli oči

Vysvětlili mi, jak reorganizace podniku funguje a co je k ní zapotřebí. Prošli se mnou jednotlivé restrukturalizační kroky, pomohli sestavit reorganizační plán a hlavně mě provedli celým insolvenčním řízením.

Zároveň jsem pochopil, že taková spolupráce má jeden důležitý vedlejší efekt: Když máte vedle sebe odborníky, kteří už úspěšně zachránili několik podniků, často to pomůže přesvědčit vaše věřitele.

Reorganizace místo konkursu

Potvrdil jsem si, že budu usilovat o záchranu svého podniku v reorganizaci. Žádný konkurs, žádný rozprodej, ale reorganizace, která spočívá v zachování činnosti podniku.

Věděl jsem, že to bude těžké – přesvědčit věřitele, zaměstnance, média. Proč by zrovna můj podnik měl přežít, když ostatní padly?

Musel jsem být silný a věřit, že naše značka má pořád svoji hodnotu. 

Co konkrétně jsme podnikli

Zavřeli jsme některé neefektivní prodejny, včetně té v centru města. To bolelo. Byla to naše vlajková loď, srdce značky.

Ale věděl jsem, že bez toho se neposuneme. Museli jsme snížit náklady.

Zároveň jsme:

• investovali do online prodeje
• zefektivnili provoz
• přepracovali sortiment
• potlačili formální kolekce ve prospěch volnočasové módy

Detaily jsme ladili s týmem, který nám zůstal – s lidmi, kteří věřili, že to zvládneme.

Dostali jsme šanci

Kdybych tvrdil, že to bylo snadné, lhal bych. Každý den jsem bojoval s pochybnostmi, ale věděl jsem, že musím jít krok za krokem.

Nejdůležitější bylo mluvit s každým věřitelem osobně. Volal jsem jim, psal jsem jim, scházel se s nimi. Říkal jsem: „Dostanete zpět, co vám patří. Ne hned, ale dostanete. A značka přežije.“ A oni mi uvěřili. Ne kvůli číslům, ale kvůli upřímnosti, že jsme otevřeně komunikovali a nestrkali hlavu do písku. 

Zaměstnanci sice měli obavy, ale stáli při mně. Slíbil jsem jim, že udělám všechno pro to, aby nezůstali bez práce.

Vyšlo to – pořád jsme tady

Věřitelé a soud nám reorganizační plán schválili. A nejen to – začali jsme ho plnit dřív, než jsme museli. První rok jsme splatili 20 % dluhu. A zbytek jsme splatili ještě o rok dřív, než předpokládal plán.

Dnes mám zase zdravou firmu. Krizi jsme ustáli. A největší odměna? Emoce.

Když vidím zákazníka, jak je spokojený, jak se usmívá, jak se cítí dobře. Když mi píše bývalý zaměstnanec, že by se rád vrátil, protože věří v nový začátek. Nebo když mi syn řekne: „Tati, jsem na tebe pyšný.“

V takových chvílích vím, že to stálo za to.

Tento příběh je inspirován skutečným příběhem.