Štrasburský soud k výkonu rodičovských práv: ČR dnes jednou uspěla a jednou neuspěla

Evropský soud pro lidská práva dnes rozhodl dvě stížnosti proti České republice, které se týkaly výkonu rodičovských práv otců. Ve věci Novák proti České republice shledal porušení práva na rodinný život. Věc Münster proti České republice ESLP odmítl.

Ve věci Novák proti České republice stěžovatel namítal, že v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu, který potvrdil protiprávní jednání matky spočívající v tzv. vnitrostátním únosu dětí a nepřiměřeně omezil jeho styk s dětmi, bylo porušeno jeho právo na respektování rodinného života dle článku 8 Úmluvy.

Stěžovatel je otcem dvou nezletilých dcer. V průběhu rozvodového řízení soud nepravomocně rozhodl o svěření dcer do střídavé péče rodičů. Matka s dcerami se posléze bez vědomí či souhlasu stěžovatele přestěhovala do 200 km vzdáleného města, čímž došlo de facto k založení výlučné péče matky. Stěžovatel se obrátil na soud s návrhem na vydání předběžného opatření s cílem zajistit návrat matky s dcerami do původního bydliště. Soudy návrh odmítly, protože neshledaly naléhavou potřebu prozatímně upravit poměry dcer. Odvolací soud následně zrušil prvoinstanční rozhodnutí o střídavé péči a svěřil nezletilé do výlučné péče matky. Tento obrat odůvodnil podstatnou změnu okolností po přestěhování matky a dcer do jiného města. Vyzdvihl, že od přestěhování uběhlo již 8 měsíců, dcery se tudíž v novém bydlišti již adaptovaly a chtějí zde zůstat. Stěžovatel se s dcerami může stýkat každý druhý víkend a během prázdnin.

ESLP shledal porušení článku 8 Úmluvy, neboť vnitrostátní soudy adekvátně a včas nereagovaly na protiprávní přestěhování dětí. Dle ESLP zamítnutí návrhu otce na vydání předběžného opatření vedlo k faktickému upevnění protiprávního stavu. Možnost otce získat střídavou či výlučnou péči o děti se tak stala pouze teoretickou. Štrasburský soud zdůraznil, že protiprávní jednání jednoho rodiče nesmí být odměňováno tím, že se následná adaptace dětí v novém prostředí stane hlavním argumentem pro rozhodnutí ve věci – vnitrostátní orgány měly naopak využít všech rozumných prostředků k zachování rodinných vazeb, včetně případného navrácení do stavu před přestěhováním. Tím, že české soudy situaci neřešily urgentně a následně legitimizovaly matčino jednání, připustily, aby pouhé plynutí času vytvořilo nenapravitelné důsledky pro vztah mezi otcem a dětmi.

Soud dále odmítl stížnost ve věci Münster proti České republice, která se týkala výkonu rodičovských práv otce po rozvodu. Stěžovatel v ní namítal porušení svého práva na respektování rodinného života (článek 8 Úmluvy) a práva na účinný prostředek nápravy (článek 13 Úmluvy) z důvodu, že vnitrostátní orgány nepřijaly dostatečně účinná opatření k výkonu jeho práva na styk s nezletilým synem. ESLP obě námitky označil za zjevně neopodstatněné.

Shledal, že české soudy i další orgány veřejné moci v projednávané věci přijaly veškerá opatření, která od nich bylo možné v dané složité situaci rozumně očekávat. Zohlednily přitom nejen opakovaně vyjadřovaný názor dítěte, ale i jeho vztah ke stěžovateli a jeho zjištěný křehký duševní stav. To jim umožnilo posoudit nejlepší zájem dítěte. ESLP zdůraznil, že povinnost státu zajistit kontakt dítěte s rodičem není povinností výsledku, ale povinností prostředků. V projednávaném případě byl dlouhodobý neúspěch výkonu styku způsoben zejména kategorickým odmítáním dítěte a vysokou konfliktností vztahu rodičů, kteří navíc odmítli účast na mediaci či terapii, jež mohly vést k jejich lepší domluvě. ESLP se ztotožnil se závěrem vnitrostátních soudů, že donucovací opatření, jako je nucené odebrání dítěte či jeho umístění do neutrálního prostředí, by byla v rozporu s nejlepším zájmem dítěte a mohla by být kontraproduktivní.

Štrasburský soud rovněž konstatoval, že české orgány využily širokou škálu opatření dostupných podle vnitrostátního práva, včetně pokut, navykacích režimů, spolupráce se specializovanými pracovišti, psychologických posudků a aktivního zapojení opatrovníka, kterým byl orgán sociálně-právní ochrany dětí. Skutečnost, že tato opatření nevedla k obnovení kontaktu, nelze přičítat nedostatku aktivity či péče na straně státu.

ESLP potvrdil právo dítěte, které je schopné utvářet si vlastní názory, být slyšeno v řízeních, která se týkají jeho práv. Zdůraznil však, že zapojení dítěte musí odpovídat jeho věku, zralosti a psychickému stavu. Opakovaná a nekoordinovaná slyšení mohou dítě zbytečně zatěžovat a vést ke stresu či traumatu. Vnitrostátní orgány mají proto postupovat umírněně, koordinovaně a dítě řádně informovat včetně jeho práva odmítnout vypovídat.

Rozsudky ESLP v originálním anglickém a francouzském znění naleznete zde a zde.

Anotace a překlad rozhodnutí budou rovněž k dispozici v české databázi judikatury Evropského soudu pro lidská práva. 

Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP

9. dubna 2026