Štrasburský soud odmítl stížnost právního otce, který se po zjištění, že není biologickým otcem svých dvou dětí, neúspěšně domáhal popření otcovství

Evropský soud pro lidská práva odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost Pokorný proti České republice, kterou podal muž žádající o prominutí lhůty k popření otcovství ke dvěma svým dětem. Vnitrostátní soudy, vedeny nejlepším zájmem dětí, dle rozhodnutí Soudu nastolily spravedlivou rovnováhu mezi soupeřícími zájmy, když návrh stěžovatele zamítly.

Stěžovatel měl po rozvodu manželství pochybnosti o otcovství ke svým dvěma dětem ve věku 11 a 14 let. Nechal si proto zhotovit odborný posudek z oboru genetiky, který potvrdil, že není jejich otcem. Matka dětí zároveň přiznala, že o této skutečnosti po celou dobu věděla, avšak jméno biologického otce nikdy neprozradila. Stěžovatel žádal o prominutí lhůty k popření otcovství dle § 792 občanského zákoníku, soudy mu však nevyhověly s tím, že se jedná o výjimečný institut využitelný pouze v případě, kdy to vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. V dané věci však tyto podmínky splněny nebyly. Dle rozhodnutí soudů bylo naopak v zájmu nezletilých dětí, aby měly v rodném listě zapsaného otce, a to mimo jiné z ekonomických důvodů i z důvodu zajištění stability rodinných vztahů, jelikož až do doby vyhotovení testu DNA stěžovatel plnohodnotně plnil roli otce. Zájem se se stěžovatelem dále stýkat ostatně vyjádřily i samy děti.

Stěžovatel před Soudem namítal porušení práva na respektování soukromého a rodinného života podle článku 8 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách z důvodu zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství. Zejména tvrdil, že vztahy mezi ním a dětmi jsou nenapravitelně zničeny, soudy nepoměřovaly soulad veřejného pořádku s nemorálním jednáním matky a na věc nahlížely pouze optikou ekonomického prospěchu dětí.

Soud vzal ve svém rozhodnutí v potaz, že relevantní ustanovení občanského zákoníku není absolutní povahy a lhůty pro popření v něm stanovené jsou flexibilní. Stěžovatel tudíž měl přístup k soudu i po uplynutí stanovené lhůty. Vnitrostátní soudy nadto svá rozhodnutí řádně odůvodnily a nastolily spravedlivou rovnováhu mezi zájmy stěžovatele a nezletilých a obecným zájmem na zajištění právní jistoty rodinných vztahů. Dle Soudu vnitrostátní soudy oprávněně přikládaly větší váhu zájmům dětí a rodiny, v níž žijí než zájmu stěžovatele na sladění právního otcovství s biologickou realitou. Soud rovněž poukázal na to, že motivací stěžovatele byla především snaha vyvázat se z vyživovací povinnosti a reagovat na jednání bývalé manželky, což nemohlo převážit nad zájmy dětí. Soud dále upozornil, že stěžovatel podal stížnosti k Soudu pouze svým jménem, nikoli jménem dětí. Nemůže se tudíž dovolávat jejich práva znát svůj původ, jako to ve své stížnosti činí. 

Soud také považoval za relevantní, že stěžovatel může znovu požádat o prominutí lhůty k popření otcovství po nabytí zletilosti synů, kdy již pomine hodnocení nejlepšího zájmu nezletilých jako předního hlediska.

Rozhodnutí naleznete v originálním anglickém znění zde.

Anotace bude v dohledné době k dispozici v české databázi judikatury Evropského soudu pro lidská práva a dalších mezinárodních lidskoprávních orgánů zde.

Kancelář vládního zmocněnce