Vězeňství do roku 2035: více technologií, práce pro odsouzené a lepší využití personálu

Ministerstvo spravedlnosti a Vězeňská služba představily konkrétní kroky, kterými chtějí naplnit Koncepci rozvoje vězeňství do roku 2035. Mezi hlavní priority patří širší využívání moderních technologií, které zvýší bezpečnost a uvolní zaměstnancům ruce pro práci s odsouzenými, další rozšiřování pracovních příležitostí ve věznicích a vzdělávání zaměřené na skutečné potřeby trhu práce. Cílem je bezpečnější, modernější a efektivnější vězeňství, které zároveň lépe připraví odsouzené na návrat do běžného života.

Celý přepis projevu ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce najdete níže.

Vážené dámy, vážení pánové,

děkuji panu premiérovi za úvodní slovo a především za to, že si ve svém nabitém programu našel čas být dnes s námi. Jeho účast vnímám také jako ocenění náročné práce všech příslušníků a zaměstnanců Vězeňské služby.

Dnes odborné veřejnosti představujeme, jak chceme naplnit Koncepci rozvoje vězeňství do roku 2035.

Rovnou se přiznám, že nejsem velkým příznivcem nejrůznějších koncepcí a strategií. Ve státní správě jich umíme vytvořit opravdu hodně. Věnujeme spoustu času jejich přípravě a schvalování – a pak se bohužel někdy stane, že skončí v šuplíku. Třeba proto, že na jejich uskutečnění není dost odvahy nebo se nenajdou peníze.

To bych v tomto případě opravdu nerad.

Není totiž důležité, kolik má koncepce stran. Papír snese všechno. Důležité je, co se podle ní skutečně změní. Jestli budeme mít bezpečnější a modernější věznice. Jestli dokážeme lépe využít potenciál lidí, kteří v nich pracují. A také jestli některé věci dokážeme dělat jednodušeji, efektivněji a levněji.

Za nesmírně důležité v tomto směru považuji nové technologie.

Nejsou všespásné. Bez schopných a obětavých lidí se žádná činnost neobejde a vězeňství už vůbec ne. Jsou věci, které za nás žádná technika neudělá. Nenahradí osobní kontakt, komunikaci ani každodenní odbornou práci s vězni.

Ale tam, kde technologie lidskou práci nahradit mohou a určitou činnost dokážou udělat bezpečněji, spolehlivěji nebo levněji, bychom se jich neměli bát.

Nedává smysl, aby lidé vykonávali práci, kterou za ně může bezpečně a spolehlivě zastat moderní technika. Jejich práci a čas pak můžeme využít tam, kde jsou skutečně potřeba – především při činnostech, které vyžadují osobní kontakt, zkušenost, odborný úsudek a práci s odsouzenými.

Dobrým příkladem je střežicí technologie založená na principu LiDAR. Koncepce počítá s jejím zavedením nejméně v deseti organizačních jednotkách Vězeňské služby. Má potenciál převzít část činností, které dnes musí vykonávat lidé, například při monitorování pohybu vězněných osob.

Výsledkem mohou být bezpečnější věznice, efektivnější využití personálu a zároveň levnější provoz. To dokazují čísla.

Technologie nám ale mohou pomáhat i v mnohem běžnějších každodenních činnostech.

Dobrým příkladem jsou informační kiosky. V současnosti jich máme 109 v osmi věznicích a chceme je postupně rozšířit na všechna oddělení. Díky nim přestaneme z vychovatelů dělat prostředníky, kteří předávají žádosti a informace mezi vězni a jednotlivými částmi věznice či dalšími orgány.

Část této administrativy převezme elektronický systém. Vychovatelé tak získají více času na to, co je skutečným smyslem jejich práce – na důslednou a trpělivou práci s odsouzenými.

A přínos je i na druhé straně. Vězni se díky tomu učí pracovat s informačními systémy, což je dovednost, bez které se dnes po návratu do běžného života prakticky neobejdou.

Technologie tedy nepotřebujeme proto, abychom mohli říkat, že máme moderní věznice. Potřebujeme je proto, že nám pomohou zajistit jejich bezpečný provoz a lépe využívat lidskou práci.

A potřebujeme je o to více, že stále bojujeme s nedostatkem personálu. Nábor se nám sice daří, ale stále nestačí k naplnění potřebných stavů. Aktuálně nám chybí přibližně osm procent zaměstnanců.

O to pečlivěji musíme přemýšlet, kde člověka skutečně potřebujeme a kde mu může pomoci nebo část jeho práce převzít technika.

V celém Česku se na fungování vězeňství podílí více než deset tisíc příslušníků a zaměstnanců Vězeňské služby. Ti zajišťují chod systému pro přibližně devatenáct tisíc vězněných osob.

A možná si někdy ani neuvědomujeme, jak složitý systém jedna věznice představuje.

Je to vlastně takové malé nebo středně velké město, které musí fungovat čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu.

Pro představu: právě teď se ve Věznici Plzeň nachází 1 091 vězněných osob, na Pankráci 1 003 a v Ostrově 994.

K tomu ale musíme připočítat stovky příslušníků a dalších zaměstnanců, kteří chod každé věznice zajišťují. Na Pankráci je to 501 příslušníků a téměř 167 dalších zaměstnanců. Když tedy sečteme vězněné osoby, příslušníky a zaměstnance, pohybuje se jen v areálu pankrácké věznice přibližně 1 671 lidí.

Každá taková věznice je tedy skutečně složitým organismem. Každý den je potřeba zajistit bezpečnost a ostrahu, ubytování, tisíce porcí jídla, zdravotní péči včetně psychiatrické a adiktologické péče, vzdělávání a odbornou přípravu, zaměstnávání odsouzených, sociální péči, dopravu k soudům nebo na pracoviště, zásobování včetně ošacení, úklid, opravy, energetiku a technický provoz.

A to všechno za přísných bezpečnostních podmínek.

Jednou z hlavních priorit koncepce je zaměstnávání odsouzených.

Princip je podle mě jednoduchý: kdo pracovat může, pracovat by měl.

Podíl pracujících odsouzených postupně roste. Není to samozřejmost a je za tím spousta práce. Aktuálně pracuje nebo studuje 7 991 vězněných osob a míra zaměstnanosti včetně studujících dosahuje 63,2 procenta.

Říká se, že kdo si hraje, nezlobí. Ve vězeňství bychom to mohli trochu upravit: kdo pracuje, nezlobí.

Ale samozřejmě nejde jen o to.

Práce během výkonu trestu pomáhá udržovat pracovní návyky, učí pravidelnosti a odpovědnosti a především připravuje člověka na dobu, kdy věznici opustí.

Proto jsem opravdu vděčný všem zaměstnavatelům, kteří jsou ochotni vězně zaměstnávat. Vím, že to pro firmy není vždy jednoduché. Zaměstnávání vězněných osob má svá pravidla a omezení a zaměstnavatelům přináší i povinnosti a starosti navíc.

O to více si vážím těch, kteří dají odsouzeným práci nejen během výkonu trestu, ale jsou ochotni je zaměstnat i poté, co z vězení vyjdou.

Právě tehdy se totiž často láme chleba.

Člověk, který po propuštění získá práci, má pravidelný příjem, musí dodržovat povinnosti a získává pevnější místo v běžném životě. A tím se zvyšuje jeho šance, že se do vězení nevrátí.

Ne všechny odsouzené ale můžeme zaměstnávat na venkovních pracovištích. Přibývá těch, kteří areál věznice opustit nemohou. Přesto i jim musíme pracovní příležitosti nabídnout.

Proto chceme v příštích třech letech z vlastních prostředků Vězeňské služby, tedy bez dalších nároků na státní rozpočet, investovat desítky milionů korun do výstavby dalších výrobních hal přímo v areálech věznic.

S prací velmi úzce souvisí vzdělávání.

Ve věznicích jsou lidé, kteří nemají dokončené vzdělání nebo jim chybí kvalifikace, se kterou by po propuštění dokázali najít práci. Právě dobu výkonu trestu můžeme využít k tomu, aby si vzdělání doplnili nebo získali konkrétní profesní kvalifikaci.

V loňském roce úspěšně dokončilo rekvalifikační kurz 1 600 odsouzených. Středoškolského a vyššího odborného vzdělávání se účastnilo 145 odsouzených a dalších 18 bylo zapojeno do programu celoživotního vzdělávání na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy.

To už nejsou abstraktní cíle nějaké koncepce. To jsou konkrétní lidé, kteří mohou získané znalosti a kvalifikaci využít po návratu na svobodu.

Do budoucna proto chceme ještě intenzivněji spolupracovat se zaměstnavateli a sledovat, po jakých profesích je na pracovním trhu skutečně poptávka.

Nemá smysl vzdělávat lidi v něčem, co po propuštění nevyužijí. Cílem musí být, aby získali dovednosti a kvalifikaci, se kterými budou mít reálnou šanci najít práci.

A tím se vlastně vracím na začátek.

Koncepce sama o sobě nic nevyřeší. Rozhodující bude, jestli dokážeme jednotlivé kroky skutečně uskutečnit a jestli za několik let uvidíme konkrétní výsledky.

Proto budu rád, když se dnes budeme bavit především prakticky. O tom, co ve vězeňství funguje. Co je potřeba změnit. A hlavně o tom, co pro to můžeme udělat už teď.

Jeroným Tejc, ministr spravedlnosti