Štrasburský soud k institutu spolupracujícího obviněného

Evropský soud pro lidská práva dnes v rozsudku Fajstavr proti České republice shledal, že odsouzení stěžovatele za organizovanou drogovou kriminalitu, které bylo založeno zejména na výpovědi spolupracující obviněné, nevedlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Případ se týkal převozu drog z ČR do Švýcarska na palubě linkového autobusu. Stěžovatel byl za spoluúčast na této činnosti odsouzen k desetiletému trestu odnětí svobody. Jeho odsouzení bylo založeno především na výpovědi spolupracující obviněné, které byl i s poukazem na toto postavení uložen mírnější trest odnětí svobody v trvání tří let.

ESLP porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces neshledal. I když připustil, že výpověď spolupracující obviněné představovala klíčový důkaz usvědčující stěžovatele, ztotožnil se s argumentací vlády poukazující na řadu vyvažujících faktorů. Zaprvé, identita spolupracující obviněné byla obhajobě od počátku známá, jelikož byla takto výslovně označena v obžalobě. Zadruhé, v průběhu vyšetřování byla dotyčná opakovaně vyslechnuta v přítomnosti obhajoby, které tak mohla zpochybnit její věrohodnost a pravdivost její výpovědi. To i učinila a zároveň předložila vlastní verzi událostí; tvrzené alibi stěžovatele však soudy vyhodnotily jako nevěrohodné a vysvětlily proč. Zatřetí, spolupracující obviněná poprvé vypovídala proti stěžovateli v době, kdy jí výměnou za tuto výpověď nebyl přislíben žádný benefit. Začtvrté, spolupracující obviněná ve výsledku nezískala úplnou imunitu, ale pouze snížení trestu. Zapáté, vnitrostátní soudy poukázaly na to, že výpověď spolupracující obviněné byla ve vztahu ke stěžovateli v přípravném řízení potvrzena také další osobou. Navíc ve věci existovaly i důkazy objektivní povahy (např. telefonní odposlechy či výsledky domovní prohlídky), které sice přímo neprokazovaly zapojení stěžovatele do dané trestné činnosti, avšak obecně podporovaly verzi událostí předloženou spolupracující obviněnou. Zašesté, prvostupňový soud vstoupil na ústním jednáním se spolupracující obviněnou v přímý kontakt, aby tak mohl posoudit její věrohodnost. A konečně zasedmé, soudy hodnotily výpověď spolupracující obviněné i ve světle znaleckého posudku k jejímu duševnímu stavu; navíc se náležitě zabývaly námitkou stěžovatele, že její motivací je pomstít se mu za předchozí konflikty, avšak vyhodnotily toto tvrzení jako nepodložené.

Ve světle uvedeného ESLP uzavřel, že hodnocení důkazů v projednávané věci nelze hodnotit jako svévolné. Stejně tak nelze tvrdit, že odsouzení stěžovatele bylo založeno na důkazech, vůči nimž stěžovatel nemohl v dostatečné míře realizovat práva obhajoby. Celková spravedlivost řízení tedy byla zachována a k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech nedošlo.

Rozsudek ESLP v originálním anglickém znění naleznete zde.

Anotace a překlad rozhodnutí budou rovněž k dispozici v české databázi judikatury Evropského soudu pro lidská práva. 

Kancelář vládního zmocněnce